Biografie

Motto:titulní_foto_K_ CV

„O čase totiž platí to, co řekl Aristoteles:
„ Aby nebyla rozdrcena soukolím časové mašinérie,
dobrá paměť svou jistou porážku předvídá a rozhodne se zapomenout,
aniž by čekala, až ji k tomu dění přinutí“.
            Nechce tvrdošíjně zachovávat nemoderní módu,
udržovat v oběhu neplatné peníze a užírat se v promlčených nenávistech,
podporuje dění tím, že je urychluje….“
 
Reinhard K. Sprenger: „Nedíváme se očima, ale mozkem. Neposloucháme ušima, ale pamětí“.
 
 
1976pocetna rodina Naše rodina vždy působila dojmem, že je mnohem početnější, než tomu ve skutečnosti opravdu bylo. Dodnes nevím, jestli to bylo v důsledku nepřetržitého toku povelů naší matky, nebo neustálého dohadování nás tří sester o tom, která z nás dnes myje nádobí a kdo půjde ven s nejmladší z nás.
 
Nicméně moje dětství bylo přinejmenším šťastné, alespoň to tak vidím dnes, učení mi nečinilo nikdy žádné potíže a tak po škole následovaly hry s partou vrstevníků ve velké zahradě se vzrostlými stromy a v přilehlém sadu tehdejšího MNV, kde třešně byly obzvláště chutné. Na Mělník do „věže“ jsem jezdila sama od svých šesti let na výtvarku k malíři Vladimíru Veselému, který mě učil barvy a jak se jimi vyjadřovat a do plenéru jsme jezdívali malovat na Kokořín. Absolvovala jsem též nezbytné hodiny hry na klavír a lekce němčiny v závodním klubu. Tatínek nebyl díky práci tak často doma, a pokud byl, neměl moc šancí zasahovat do ženského dění, ale byl vždy tou nejvyšší autoritou. Moje podnikavá a dnes by se řeklo, velmi emancipovaná matka nás o sobotách či nedělích nakrmila, oblékla (příšerné krepsilonové punčocháče) a posadila do Škodovky a jely jsme na výstavu na Pražský hrad, na Malou Stranu, do Valdštejnské jízdárny, do divadla či jen na procházku. Vyvíjela v  tomto duchu neutuchají energii, nepochybně i proto, že ji to samotnou těšilo a dnes je mi jasné, že to byl i únik od stereotypních domácích prací. Díky tomu jsme dnes všechny tři sestry samostatné, schopné se postarat o sebe i svoje děti. Kultura, vzdělání, rodina jsou hodnoty, které tvoří základ pro to konání, které je v našich silách ovlivnit.
 
stastne detstvi 2stastne detstvi 1V létě 68 jsem jela s mámou do Bulharska, abych si vylepšila zdraví, a to jsem netušila, že nuceně prodloužený pobyt v srpnu 68 bude událostí, která změní můj život. Jednak jsme se odstěhovali do Prahy, do domu v Podolí, který moje babička z otcovy strany zdědila po bratrovi, který jej za konjunktury ve 30. letech 20.století postavil. Pražské děti byly jiné, oslovovali se příjmením a moc se nekamarádily, prostředí bylo anonymní, zkrátka veselé hry v zahradě byly minulostí. Otec přišel o práci, o stranu a já později o možnost studovat, cestovat a vůbec dělat všechno to, co je dnes běžné a samozřejmé. Ale bylo více příležitostí ke vzdělání, měla jsem obrovské štěstí na osobnosti, při přípravě ke zkouškám na umprumku jsem přes rok a půl jezdila do ateliéru Magdaleny Jetelové do Tiché Šárky učit se modelovat hlavy, Zdeněk Sýkora mě učil kreslit na peďáku,
recitujeme-prvni-basen
akty jsem zkoušela kreslit u Vráti Plačka v lidušce na Žižkově a keramiku jsem si modelovala u Hudečků v ÚKDŽ. Naproti gymnasiu ve Štěpánské bylo od první republiky sídlo Francouzského institutu a tam jsem trávila celé hodiny a hodiny nad knihami o současném umění, hltala jsem časopisy a pochytávala francouzská slovíčka.
 
 
V té době David Vávra s Milanem Šteindlerem, se kterým se v té době hodně vídala, zakládali naproti na kopci, na Dobešce, divadlo a já jsem se kolem toho motala, jak je vidět na fotce, která se objevila v archívu Milana Šteindlera. Pomáhala jsem mu také s jeho prvním filmem, tuším na FAMU, jezdili jsme na vodu s vodáky z Veselí nad Lužnicí a Pepou Pucem a vedli nekonečné debaty o umění.
 
 
modeluji 2modeluji 1modeluji 3
Po maturitě na Akademickém gymnasiu jsem zatvrzele usilovala několik let o studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, chtěla jsem zcela zatvrzele být studentkou v ateliéru keramiky prof. Otto Eckerta. Ať už to bylo nevhodným kádrovým profilem (otec po roce 1968 vyloučen ze strany) či nedostatkem talentu, uspěla jsem sice jednou tak, že jsem byla vybrána mezi čtyři „horké kandidáty“, ale nikdy k vytouženému studiu. Keramiky jsem se nevzdala a ve svých 18 letech jsem se stala patrně nejstarší učnicí Keramické huti Uměleckých řemesel ve Štěchovicích, dnes dílna patří tak jako před sto lety rodině Davidů. Začala jsem si také budovat s pomocí přátel svůj ateliér a keramickou dílnu v suterénu našeho domu. buduji si atelier
Nakonec se ukázalo, že to byla jedna z nejlepších věcí, která se mi poštěstila, v dílně se sestavovala keramická masa dle starých receptů a přísad, vyráběla se ručně točená, stále kvalitní kamenina, polévala se živcovými glazurami, malovala engobami a pálilo se v kaselské peci, zboží se většinou vyváželo do zahraničí. Základy řemesla a dobrou znalost technologií jsem později mnohokrát využila. Celé dva roky jsem vstávala v půl páté ráno a dojížděla do Štěchovic v promrzlých autobusech do dílny, kde stál ráno v kalníku led a než jsme zatopili v naftových kamnech, chodili jsme se zahřát po výpalech do písku v peci. Na dvoře štípal dřevo do pece díky alkoholu zavržený autor písně Takovýý schody do nebe, postavit chtěl bych pro tebe..Vláďa Kopecký, a v autobuse se mnou ze Smíchova jezdila dvojice zapovězených učitelů, skvělý muzikant a hudebník Jirka Šlupka Svěrák a Zdeněk Adamec, malíř a nesmírně vzdělaný člověk, které režim takto degradoval. Diskuse, písně, humor a kamarádství i v pět ráno, to už se dneska asi nestane..
 
Paradoxy života v té době pokračovaly v podobném duchu, jedno je však jisté, měli jsme obecně víc času na to dívat se kolem sebe, mluvit s lidmi, potkávat se a trávit společně čas ať už jakýmkoliv způsobem. Je třeba říct, že kdyby nenastal rok 1989, pro mě a další tvořivce, by nikdy nenastalo období rozvoje, v té době pro mě neexistovala jiná perspektiva než beznaděj, útlum a marnost ááá a zapomněla jsem na tehdy klasický scénář – dítě, svatba a to kolem dvacítky.
 
Přeskočím sametovou revoluci, to bych opravdu nebyla originální…smutně přiznám, že nakonec jsem na svůj sen o studiu keramiky rezignovala, ani ne tak, že bych nechtěla, ale čas zkrátka nezastavíte a přišlo mi trapné, dělat zkoušky společně s osmnáctiletými. A tak jsem využila možnosti a postupně jsem vystudovala Filosofickou fakultu, obor Výchova a vzdělání dospělých a promovala jsem po pěti letech místy i zajímavého studia (psychologie, pedagogika, sociologie) v roce1990. Při studiu jsem několik let (1988-1996) pracovala jako pedagog, vedla sochařsko-keramický ateliér pro mládež a dospělé,1991 pohled do atelieru v IDM v IDM pořádala symposium pedagogů domů dětí z celé ČR v Horní Bříze, bylo to docela fajn, přišla první dcera, dneska nechápu jak jsem to všechno skloubila, opravdu záhada. Bohužel Ministerstvo školství mělo jiné představy o dalším směřování institutu (Institut dětí a mládeže MŠMT ČR)m a tak jsem si hledala jinou práci –malířka a kamarádka Míša Messierrerová mě nasměrovala do ZUŠ v Šimáčkově 16,1996-98 dilna v ZUS 2 kam jsem několik následujících let moc ráda jezdila tvořit spolu s dětmi i dospělými v keramickém ateliéru. Mělo to jednu velkou výhodu, a sice dost volného času na mou tvorbu, výstavy a spoustu dalších aktivit a jednu zase velkou nevýhodu, a sice naprostý nedostatek peněz.
 
 Všechny aktivity kolem výstav a symposií měly pro mě ještě jeden přínos – uvědomila jsem si, že komunikovat s lidmi mě opravdu baví a navíc že mi to jde jakoby samo a ještě ke všemu, že si s lidmi umím povídat, ne jen tlachat, ale že se něco vzájemně dozvíme a řekneme a v té době jsem také navázala přátelství, která přetrvala dodnes.
 
 Moje orientace na to vydělávat si na živobytí jako piárista se potvrdila jako dobrý předpoklad, nešlo mi o to být za každou cenu umělec či si na něj hrát, a být ke všemu umělec bez peněz, chtěla jsem se věnovat i různým dalším věcem, které jsou třeba i důležitější a především, - byla a jsem byla odpovědná za další rozvoj dnes dcer, tehdy té starší, ta však nedostatkem peněz dost trpěla, učení za pár korun zkrátka už dál nebylo možné.

 

Takže mě až tak nepřekvapilo, když jsem získala v roce 1996 první práci, která v sobě spojovala ideálně všechno, co bylo pro mě důležité :arch. Mojmir Ranny architekt Mojmír Ranný, 1996-98 dilna v ZUS 3tehdejší špička v oblasti zařizování kanceláří a interiérů, vystavoval plátna a grafiky Nového sdružení (byla jsem členkou) ve své vile na Vinohradech a při jednom rozhovoru mi nabídl, abych pro něj pracovala jako manažerka umění v jeho galerii Na Újezdě, v Platýze a hlavně při realizacích v architektuře. Předtím si pan architekt dokonce koupil moje plastiky - porcelánové hvězdy do své pracovny a tak jsem otevřela

1996-98 dilna v ZUS 1
novou kapitolu a nastoupila jsem. Samozřejmě to byl šok, týdenní raporty, procentuální zisky, odhady, rentabilita a tlak na prodej, zkrátka byznys. Ale také výstavy v krásné galerii Na Újezdě a spousta zajímavých lidí…..a dobrý plat.
Vydržela jsem to s panem architektem něco přes rok a přes různé pokusy jsem zakotvila roku 1998 v Akademii věd, kde  jsem pracovala nejprve jako vedoucí Tiskového odboru Kanceláře Akademie věd a stála u zrodu nové podoby 1992 vystava Dity StepanoveAkademického bulletinu a webových stránek Akademie věd ČR. Naučila jsem 1992 AV CR s Dr Grygaremse krotit svůj temperament v rozhovorech, na tiskových konferencích naučila jsem se diskutovat se super pregnantními akademiky se zvláštním smyslem pro humor, argumentovat a vůbec jednat s lidmi, vážit si vzdělání a toho, když je někdo skutečným odborníkem ať chce v jakém oboru lidského činění. Takových lidí jsem potkala v Akademii spousty, tiskovky s doktorem Grygarem, Pavlem Suchanem z Astronomického ústavu, s profesorem Sykou, Holým, spolupráce se Sylvou Daníčkovou a vůbec se všemi s arch Rannym a Ivo Janouskem reditelem NTMosobnostmi se mi trvale vryly do paměti.  
Širší kulturní zájmy a přehled a také výjimečná příležitost mě poté přivedly do Literární akademie (Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého), kde jsem pokračovala ve své mediální práci – Václav Krištof založil školu v roce 2000 a získal akreditaci k magisterskému studiu, první studenti nastoupili ve školním roce 2001/2002 a nabídl mi být přitom. Abych řekla pravdu, v té době se mi nová perspektiva víc než hodila, nebylo mi totiž vůbec jasné, jak bych mohla v Akademii řídit 15členný kolektiv lidí s vysokým profesionálním krédem avšak s několikaměsíčním miminem k tomu. Škola sídlila v areálu bývalé mateřské školy v Malovické ulici v Praze 4 na Spořilově.
 
 
Literarni_akademie s Babrabrou NesvadbovouPo dva roky jsem vídala přední osobnosti naší literární scény, na škole učili : vitální Saša Berková,  Petr Šabach, Milan Uhde, Jáchym Topol, Martin Šafránek, Lenka Procházková, Vladimír Křivánek, Jiří Dědeček, Daniela Fischerová, Arnošt Lustig, Jiří Stránský, prof. Vyskočil, Michal Viewegh a zodpovídala jsem za public relations školy, mimo jiné za webové stránky a mediální prezentaci školy. Zde jsem se také stala řešitelkou projektu: Čeští spisovatelé a literární kritici na přelomu století.
 
Literární-akademiePracovní pouť jsem oklikou zakončila v Akademii věd ČR, v průběhu práce pro jednu státní firmu, kde se mi vůbec nelíbilo, jsem se zcela náhodou opět setkala s prof. Sykovou 2012 s prof Sykovoua tak, když mi v roce 2003 prof. MUDr. Eva Syková, DrSc, naše přední neurovědkyně a dlouholetá ředitelka Ústavu experimentalní medicíny AV ČR nabídla práci, neváhala jsem a dodnes v ústavu pracuji. Podílím se především na organizaci akcí, projektů ze strukturálních fondů EU,jichž je ústav nositelem, na  přípravě tisků publikací, brožur a propagačních materiálů ústavu, na popularizaci vědy a komunikaci s médii, administruji webové stránky ústavu a spolu s prof. Sykovou působím v neziskovém sektoru.